Rozšířený web Okresního mysliveckého spolku Jihlava

Jelení říje

Dávný přítel Bohoušek přezdívaný "Jelení král" občas říkával: "Můj život se posouval od jedné jelení říje ke druhé a to mezi tím bylo zanedbatelné intermezzo." Šťastný to muž.

Mysterium jelení říje provází člověka od nejstarších dob jeho kotrmelcovými dějinami a u pradávného lovce bylo symbolem síly a tajemnosti. Vzpomeneme jen pravěké kresby v jeskyních, kult jelenohlavého bůžka Černunnose, pradávný kult parohů "obo" na stezkách tibetsko-mongolských lovců.
I řecká bohyně Artemis a její zjemnělá dvojnice Diana jsou nerozlučně spjaty se symbolem jelena. A v našem dějepisu stálo za zaznamenání, že si král Václav I. na lovu jelenů vypíchl oko a nakonec ho právě o jelení říji roku 1253 ranila mrtvice. Docela přijatelný konec pro chlapa ... Zejména když uvážíme bezradnost dnešní sociální gerontologie.

Prapodstata síly a divoké mohutnosti byla asi příčinou, proč nic jiného nebylo tak kýčovitě zneužito jako troubící jelen a nahé ženské tělo. A přece jeden známý výtvarník, který zadumaně stával pod panely s trofejemi, tvrdil, že právě na jelením paroží a ženském těle začínal člověk chápat, co je to estetika.
Tak jsem neodolal ani já a protože toho prvního jsem viděl nepoměrně více než toho druhého, nakreslil jsem si jelena do záhlaví tohoto povídání. Odpusťte mi to! Ostatně nejsem vyučený výtvarník a tak se snad ani nemohu dopustit kýče, jen naivního umění - a to je u starců omluvitelné.

Jelení říje probíhá v druhé polovině září a v prvních dnech října rychle odeznívá. Jeden z mých učebních pánů myslivosti říkával: "Říje začne až Pán Bůh dopustí. On dobře ví, že by to sám všechno nestihl a tak to včas poručí jelenům. A ještě si mušejí troubit, aby bylo slyšet, že se při tom neulejvají."

Staré přísloví "Na svatého Jiljí (což bývalo 1. září) jdou jeleni k říji" vystihovalo, že jeleni, kteří se do té doby zdržovali v mládeneckých tlupách, se postupně, tak jak vytloukali paroží, oddělují a putují na svá obvyklá říjiště. Pokud se na nich nic podsrtatného nezměnilo, vracejí se silní jeleni většinou celý život na říjiště, které si před léty vydobili. V dobrých jeleních revírech je mívali pojmenované po některém z kamarádů a v hospodě ihned halasili: "Tak Franta už je na říjišti!" Dost často ani nevěděli odkud přišel, protože jelen není teritoriální zvíře jako srnec a jeho letní stávaniště stejně jako stávaniště zimní mohou ležet desítky kilometrů od sebe.

Říjiště určují laně! To precizně vysvětlil už prof. Dr. J. Komárek. Rozhodujícím faktorem je potrava a klid. V životě jsem měl několikrát štěstí, že jsem mohl sledovat říji v prostorech zcela liduprázdných. Tam probíhala říje i přes den, podle přesných věkem požehnaných rituálů. Vyplatí se tyto rituály znát, chceme-li něčemu rozumět. Především bývají říjiště většinou na úživných otevřených plochách, což je vlastně původní jelení "domovina". Do lesů byl jelen zatlačen až člověkem. Už konstrukce jeleních parohů není vhodný model do hustých houštin. A atavismus rozmnožování tedy vrací jelení zvěř tam, kam původně patřila. Hledejte dneska takovou plochu, kde by se nehmoždil nějaký človíček! A co provede s jelení říjí takové houbařské šílenství ví jen ten kdo to někdy zažil.

Jelen který opanuje tlupu je jejím pánem jen velmi omezeně. Jeho vyzývavé a provokativní chování je záležitostí vysloveně mužskou. Hormony ovlivněné světelnou roční křivkou s ním dovedou řádně zamávat. A tak poslušen pudů, snaží se v populaci uplatnit především své vlastní geny. V konkurenci ostatních samců to není nikdy nic jednoduchého. Jelen se snaží udržet co největší tlupu, aby těch genů roznesl co nejvíce. A tak musí celou dobu říje odrážet dotírající soky, neustále ověřovat říjnost laní a podle potřeby posloužit. A k tomu vytrubovat aby bylo slyšet, že je na místě a v pozoru.
Silní jeleni, kteří působí jako jeleni hlavní, nestačí se během říje ani napást a tak ztratí i 1/3 váhy, kterou měli před říjí v tzv. "dobré době". Staří jeleni také opouštějí říjiště nejdříve a ponechávají tlupu na pospas jelenům mladším. To je odedávna známo a určitě se nejedná o otázku potence. Vyšetřením pohlavních orgánů o ničem takovém nesvědčí a spíše se předpokládá, že starého jelena začne rušit neklid na říjišti a větší počet zvěře pohromadě. Samozřejmě působí i určitá únava a někdy i utržené rány ze soubojů. Těch však nebývá navzdory bohatýrským kláním příliš mnoho i když dochází někdy i ke smrtelným zraněním. Většinou se spory vyřídí hlasově a slabší jelen se vyřádí nadávkami a včas odhadne svoji sílu. Starý jelen zas nerad opouští tlupu a tak ani odraženého soka daleko nepronásleduje.
Staří jeleni zato rádi k ránu opouštějí říjiště a zavláčejí se u kališť někam do klidu. Toho dost často využijí mladí "ministranti" "krejčíci", kteří se při dobrém stavu zvěře vždycky potloukají kolem říjišť a tváří se nenápadně, aby poplenili, co k poplenění jest. Někdy se to vysvětluje určitým požadavkem na jakousi genetickou pestrost, protože není úplně žádoucí, aby v určitém prostoru byl otcem většiny mláďat jeden plemeník. Navíc je možné, že jedna laň je v době říje kryta i několika jeleny. A o tom, jak se zvyšuje razantnost směsi několika ejakulátů, by nám řekli více znalci reprodukce u lidí i domácích zvířat. Odpůrci této "účelnosti" někdy odporují tím, že hlavní jelen nikdy neopouští laň která je právě v říji.
Rozhodně je však zajímavé chování starého jelena který se k večeru vrací k odpočívající tlupě. Starý jelen obecně troubí málo. Ale při návratu se zpravidla v určité vzdálenosti ozve několikrát hlubokým krátkým brouknutím, oznamujícím, že pán harému přichází. Případní krejčíci zmizí v nejbližších houštinách a pán má pokoj. Moudré to zvíře ...
Mimochodem, měl jsem jednoho známého ředitele, výborného jelenáře. Ten když se vracel odněkud domů, vždycky zavolal manželce. Moudrý to pán ...

Laním se jeví všechen ten rámus zdánlivě úplně nezajímavým. Na rozdíl od srnčí říje, která je vyloženě párová a je provázena divokým iniciačním honěním, je jelení říje tím, co se v zootechnice nazývá harémovým připouštěním.
Laně přicházejí do říje postupně, hlavní jelen jejich říjnost neustále ověřuje čichem, aby ke krytí došlo v nejvhodnější době. Krytí není zdaleka tak časté jako u srnce, protože doba doba vhodná k oplodnění trvá jen několik hodin (podobně je to u skotu). Pak příznaky říje rychle mizí a laň zůstává zpravidla u tlupy.

Organizace tlupy a sociální vztahy v ní zůstávají také zhruba beze změn i když pohyb holé zvěře o říji je. Občas se objeví i jiné cizí kusy, které říjná tlupa vcelku bez problémů přijme. Snad přicházejí na troubení jelena a ten si prý sbíjením tlupy dokáže udržet pořádek. Stejně se mu to úplně nepovede a jednotlivé kusy mu mohou utéct. Prý to bývají zejména kusy mladé a snad je tím také zajišťována určitá genetická promíchanost. Pořád je respektováno postavení vedoucí laně a jelen nemůže tlupu odehnat někam, kam sama nechce.
Také kolouši zůstávají u svých matek v relativní pohodě. I když jsou trochu zneklidněni občasným ruchem říjiště, dokonce i pijí. Změna kvality mléka trvá u laní jen krátké období a laně často nabízejí uklidňující kojení. Ani jeleni si kolouchů moc nevšímají, ale při neopatrnosti může k nějakému tomu šťouchu dojít. O těžkém zranění koloucha vím jednou jedinkrát a to u drátěné oplocenky - toho prokletí moderního lesnictví. Takže kdo ví jak to vlastně bylo.

Říjné projevy laně vnímá jelen brzy a začne dotírat. Laň, která není ještě k pokládání připravena však pobíhá a často se rychle vmísí mezi ostatní kusy, které ji jakoby neúmyslně kryjí a pletou se jelenovi do cesty. Někdy je rozežene parožím, ale stejně mu to není nic platné a on to ví. Proto se o to dlouho nepokouší. Teprve laň v plné říji zůstává stát mimo tlupu a nechá se pokládat.
Někdy to mohou být i 2 - 3 laně najednou, ale nezdá se, že by jevily nějaké známky žárlivosti (srnky na sebe někdy útočí). Myslím si, že tady by si jelen zjednal pořádek parožím, protože i starý zkušený jelen je za těchto okolností temperamentní a nezná žertů. Už jsme řekli, že frekvence pokládání je u jelena mnohem řidší než u srnce a ne každé naskočení jelena na laň znamená dokončený akt. Dojde-li k ejakulaci postaví jelen svíčku téměř svisle a laň prudce odstrčí břichem.

Jednoho šťastného jitra jsme s panem profesorem V. Dykem pozorovali na horské polonině říjnou tlupu asi 5 kusů. Ovládal ji asi desetiletý dobrý dvanácterák. Čekali jsme jestli se někde kolem neobjeví průběrný boční jelen. Byl teprve začátek říje, laně se klidně popásaly a dva kolouši se mezi nimi. Jelen už netroubil, obcházel tlupu a v jednu chvíli šťouchnutím zvedl ležící laňku. Chvilku ověřoval místo kde ležela a protože byla zřejmě v počátcích říje vyrazil za ní s nataženým krkem. Ona se ale snažila ukrýt mezi kamarádkami. Jelen při svém manévru nechtěně narazil hrudí do koloucha, který upadl (jestli se nějak ozval jsme nemohli na tu dálku slyšet). V ten moment se blízko stojící metráková laň zvedla na zadní a bleskově udeřila jednou tak velikého jelena dvěma ranami do křížové oblasti. Zdůrazňuji, že nešlo o žádné říjné laškování, kdy laně často naskakují jedna na druhou nebo i na jelena, ale o regulérní útok údery, z nichž každý je schopný přerezit barvářovi páteř! Reakce jelena byla dost nečekaná: poklesl trochu na zadek a reflexivně se ohnal parožím, ale klidil se na volné prostranství kde si začal olizovat potrefené místo. Po malé pauze začal troubit fanfáru "k poctě laní" a zřejmě se necítil nijak pohoršen. Místní horár, který byl na slovo vzatý jelenář a tlupu dobře znal nám později tvrdil, že ta laň je snad patnáctiletá a může to být docela dobře jeho matka, takže k ní cítí povinnou úctu. Nechávají ji prý proto, že je už několik let vedoucí laní a má pořád dobrého koloucha a prý dovede ochránit tlupu i před vlky. Nemusíte tomu věřit a můžete to považovat za mysliveckou latinu. Mě to vůbec nevadí, protože věřím mnohem víc myslivecké latině než politickým proklamacím. A že jsem jich už za svůj pohnutý život slyšel!

Ze Slovenska je dokonce publikován případ jeleního souboje. Jak bylo řečeno, jeleni se nejdříve hlasitě vyzývají, pak se testují visuálně a konečnou fází je odpíchávaný pochod bok po boku, po kterém již asi po jedné minutě následuje prudký útok parožím proti paroží. Při něm se zaklesnou a snaží se jeden druhého přetlačit. Může to trvat dost dlouho a jestliže je některý stlačen k zemi, snaží se uvolnit a odskočit. Soupeř se ho snaží udeřit do boku a tehdy může dojít nejčastěji ke zranění.
Takhle nějak to v tom začátku probíhalo a přítomný kameraman už vrněl mašinkou a těšil se na pravý souboj. Jeho průvodce od počátku jeleny sledoval obzorkou a po chvilce prohlásil, že k žádnému souboji nedojde. Skutečně oba jeleni kolem sebe pochodovali dobrých pět minut a pak jeden vcelku hrdě odkráčel. Druhý ho vůbec nepronásledoval a jenom rozmlátil osamělou krušinu. Průvodce to vysvětlil lakonicky: oba jeleny dobře zná, jsou to táta se synem a ti mezi sebou nikdy vážně nebojují. Zase to může být latina. Ale podle mne to takhle nějak musí vypadat, když chceme jelení zvěř dobře znát a chceme s ní hospodařit. Jinak je to jen odpudivý primitivizmus a jeho provozovatelům nepatří zbraň do ruky.

Vraťme se o kousek času na "toulkách jelení minulostí". Ze "zlaté doby myslivosti" je často citován slavný hon z r. 1721 protože všichni autoři rádi lechtají dav. Někteří aby ho dráždili závistí, jiní polaskali slavnou minulostí. Na tomto honě ulovila císařivna Alžběta Kristina za 5 hodin 138 kusů jelení zvěře. Organizace tohoto honu je detailně popsána stejně jako všechny lovy podobné, při kterých sháněly stovky poddaných zvěř po řadu dnů i týdnů do plátěných zábran.

Zajisté se leckomu rozjitří útlocit nad bezuzdným vražděním pro zábavu "kruté šlechty". Ano, dav je snadné vydráždit. Dovoluji si tedy skromně doporučit exkurzi na některá větší jatka, kde se denně porážejí stovky zvířat. Zvláštní zážitek poskytují jatka drůbeží, kde jde o tisíce! Jenomže "civilisovaný" člověk, který nesnáší krutost, vidí výsledek čistě omytý, úhledně upravený v chladicích boxech a průhledných obalech, a jednoduše to vnímá jako nutnost. Jíst se zkrátka musí a volič chce jíst dokonce velmi dobře ... Také by bylo vhodné vzít v potaz, že i císařovna měla jediný žaludek a protože nebyly mrazírny a uchování zvěřiny mělo omezené možnosti, snědli to zase jen lidé! Dokonce i francouzské "curée" kdy se všechny vnitřnosti dávaly smečkám psů by mohlo vypadat jako hnusné. Psi na to měli jiný názor ...
Kronikář F. M. Pelcl komentuje počátek vlády vnuka zmíněné císařovny Josefa II. který byl vyhraněný ekonom a osvícenec: "Jakmile začal mít účast na vládě, začal hubit užitečná zvířata jako jeleny, divoké svině a srnce, která sloužila obyvytelům za potravu." Jak vidno, věci se muhou při pohledu z různých stran jevit různě. Jisté ovšem je, a jeví se to jako prokázané dějinami, že jelen nesnáší ekonomy ...

Jelení zvěře bylo v těch dobách opravdu mnoho a určitě brala mnoho i ze společných stolů všech tvorů na této maličké planetě. Ale mnoho tvorů bylo na ní nutričně závislých. Lidí byla kolem r. 1770 necelá miliarda. Existuje na tuto dobu osobitý názor: tahleta civilizace se už neměla drát dál. Malířství a hudba již byly vynalezeny, tak co ještě člověk vlastně chtěl? Mašinky? Ty si mohl klidně odpustit - ženou ho do neznáma ... Upozorňuji, že já to nevymyslel ...

Před dávnými časy byla koncem 50. let založena první jelení oblast v tomto státě - Žďárské vrchy. Postupně vznikaly podle tohoto vzoru oblasti další, až jich bylo jen v zemích koruny české skoro 30. Počátkem 90. let měl OMS Žďár nad Sázavou šťastný nápad uspořádat přehlídku nejsilnějších trofejí za existence této oblasti. Sešlo se toho až nečekaně dost a bylo se na co dívat.

Měl jsem tehdy čest provázet touto výstavou čerstvého restituenta MVDr. Radslava hraběte Kinského. Na konci pronesl uznale: "Tak takovéhle jeleny tady táta neměl."
Kinští si zvěře bezpochyby vážili, srnce směl mladý šlechtic lovit až po maturitě, jelena dokonce až po vojně. Hodilo se mi to do krámu: "Váš pan otec je taky mít nemohl! Měl sice srdce této oblasti - skoro všechna hlavní říjiště, ale neměl ani letní stávaniště ani zimní. Měl jen kolem těch 5 000 ha, tedy asi to, co máte dnes Vy. Proto byly založeny oblasti a ta naše měla skoro 40 000 ha! Pokud neudržíte chov jelení zvěře v těchto dimenzích a v této kázni, nebudete tu mít v krátké době zase nic. Degradace chovu jde děsně rychle!"

Jako veterinární lékař a dokonalý znalec koní to věděl lépe než já. Lépe znal ovšem také život a tak mi smutně řekl: Nebude to lehké, lidi jsou potvory.

Svatý Hubert je mi svědkem, že jsem nechtěl mít pravdu! Když v posledních letech vidím někde rozvrácené stavy ušlechtilé zvěře, kde dospělí jeleni jsou vymláceni skoro ke kořenům a říjnou tlupu ovládá osmeráček na třetí hlavě, mohu mluvit jedině o dětské pornografii, nikoliv o chovu!
A krutě se zmýlí ten, který si myslí, že jelení zvěř je možné zavřít někam "za plot" a vypustit ji odtud někdy "až potom", až už nebude na uzdravených porostech škodit. Vypustí odtud jakýsi nový "ekotyp" který bude mít docela jiné zvyky, jinou sociologii tvořenou a fixovanou lidskou péčí v ohradách, rozvrácenou etologii a potravní nároky. Zkrátka bude to docela jiný tvor a je pravděpodobné, že teprve potom bude škodit!
A jak se vůbec bude chovat na svých historických migračních cestách mezi všemi těmi dálnicemi a jinými blbnicemi spojených navaděči, vyvaděči, rozváděči a převáděči, průmyslovými zónami, hypermarkety a obrkšefty?

Zatím se obnovené migrační cesty využívají poněkud scestně. Na řadě lokalit je jelení zvěř prostě nežádoucí. S tím se nedá nic dělat. Proto je zde povolen odstřel holé zvěře aby se nevytvářely nové stavy. Jeleni, kteří pravidelně putují se u těchto nových - a plným právem nežádoucích - ohnisek výskytu pozdrží, jsou vítáni a co nejdříve přijdou o hlavu. Holá se pochopitelně raději zašetří, aby zase příště nějaký ten vzácný úlovek přitáhla. Kdyby se podle předpisů vystřílela holá zvěř, samotní jeleni by krajem jen protáhli a nikde se dlouho nezdrželi. A protože na cesty se vydávají převážně jeleni II. věkové třídy, kteří se v řádných chovech nejpečlivěji obhospodařovali, pouští se žilou na tom nejcitlivějším místě ... Co na tom, že si lovci věší na zeď paroží - začasté získané všelijakým pokoutním způsobem - a ve svém vydřidušském primitivizmu ani nechápou, že je to totéž, jako by si na zeď pověsili ceduli: "Já jsem ale vůl!"

Čas od času se pořádají konference a sympozia. Hlavně se tam již celá desetiletí hovoří o škodách. Vypadá to tam obvykle jako kafkovská obludná absurdita o bezmocnosti, kde každý vykládá to svoje a nikdo nikomu nerozumí.

Samozřejmě že jeleni budou škodit v dnešních lesích! Ale donekonečna omílané teze o přemnožení spárkaté zvěře musí být vždy vztaženy k prostředí, protože sám pojem přemnožení není pojmem absolutním! Čím horší les, tím větší škody! Na zpustlém dvorku se už ani jediná koza neuživí. Takže je jasné, že třeba v Krkonoších nebo v Krušných horách zničených bezuzdnou průmyslovou arogancí bude škodit i poslední jelen ... Není to tragedie, že tenhle svět už není schopen uživit tvora který se tu s lidstvem vyvíjel po řadu tisíciletí? Jak chce potom uživit drtivou expanzi lidstva zvící přes 6 miliard? A jak se to sem chce všechno vejít? Ještě že nejsem politik. A dokonce ani myslivec ...

Kdysi dávno jsem se na jedné konferenci pokusil o duchaplnost (dříve se mi to občas přihodilo) a řekl jsem: "Každý svědomitý účetní snadno vypočítá kolik stojí tuto společnost jeden jelen. Ale dosud se nenarodil génius, který by vypočítal, kolik stojí tuto společnost jeden blbec." V auditoriu se zvedl nějaký člověk a odešel. Ale já jsem ho vůbec neznal! Kdo to byl, jsem se dozvěděl až post festum ... A protože to byla poslední konference, které jsem měl čest se zúčastnit, řekl jsem na její konec:

"Až odtud zmizí poslední koně a jeleni, zůstane tady už jen děsná otrava!"

Děkuji za tichou pozornost a vlídné zacházení - pokud k němu došlo.